O své předsoutěžní pocity se Petr Března podělil se čtenáři Ronnie.cz těsně před svým odletem do Španělska na první ročník soutěže Arnold Classic Europe. Jak soutěž prožíval a jak si užil dosaženého úspěchu, nám povypráví v následujícím rozhovoru.

Ano. Myslel jsem, že zkusím závodit ještě v Opavě, ale musel jsem řešit nějaké soukromé záležitosti, takže nakonec z toho sešlo, a tak mám před sebou ještě 14 dní volna a pak zahájím další přípravu.

Přípravu na co?

Na americkou Arnold Classic, která proběhne v březnu 2012.

Krásný cíl, ale nyní ještě k evropské verzi Arnold Classic. Jak jste si užíval úspěchu?

Já byl spokojený, už když jsem se dostal do finále. To, že jsem byl nakonec třetí, byl pro mě životní úspěch. Nejdřív jsem tomu skoro nechtěl věřit a přemýšlel jsem o tom, jestli je to vůbec oprávněné.

O tom nepochybujte! Ale pojďme se vrátit ještě před soutěž. V rozhovoru krátce před odjezdem jste uvedl, že bude hodně záviset na finální přípravě. Jak ta se vám podařila?

Povedlo se to udělat tak, že jsem měl nejlepší formu večer před závody. Možná by byla stejně dobrá i v den závodů, kdybych se vyspal a byl odpočinutý, ale já tu noc nemohl vůbec zabrat, takže když jsem šel v jedenáct na pódium, měl jsem za sebou 24 hodin beze spánku a byl jsem vyřízený.

Nespal jste ze stresu před závody?

Spíš ze stresu, aby mi vydržela forma. Ráno to nakonec nebylo tak dobré, nebyla tam ta vaskularita, žilnatost, tvrdost a hloubka svalů jako večer, přesto to dopadlo tak, jak to dopadlo, zaplať pánbůh.

Když jste viděl, že forma není taková jako večer, s jakým rozpoložením jste šel na pódium?

Celou dobu v zákulisí jsem se s tím pral, ale když jsme doladili barvu a já se začal rozcvičovat a rozpumpovávat, tak jsem podle zrcadel, která tam všude byla, usoudil, že to oproti ostatním soupeřům není zas tak špatné.

Dokážete svou formu v těchto momentech objektivně posoudit?

Částečně, ale nedokážu odhadnout, jestli to stejně posoudí i rozhodčí. Každý závodník má trochu jiný typ postavy a každému rozhodčímu se líbí něco jiného.

Dokázal jste si užít samotné závodění?

Ze začátku jsem byl spíš napjatý, jestli se dostanu do finále, ale když se to povedlo, začal jsem si to užívat. Splnil jsem si, co jsem chtěl, a pak už mi bylo jedno, kolikátý budu. Pak už to byla zábava.

Úžasná. I z organizačního hlediska bylo vše perfektní.

Vy jste před soutěží Arnold Classic Europe dlouho nezávodil. Jak se vám chtělo do přípravy?

Sice jsem nezávodil, ale dělal jsem každý rok formu kvůli reklamnímu focení. I tak byl ale začátek dost těžký. Soutěž Arnold Classic Europe mě ale nakopla, a tak půjdu do přípravy na americkou Arnold Classic s ještě větší motivací.

Příprava na focení probíhá stejně jako příprava na soutěž?

Ano, to je úplně stejné.

Dokážete se donutit k té dřině a dietě jen kvůli focení?

Tak na první focení jsem jel do Kalifornie s Pepíkem Adltem a to byla velká motivace.

Gold´s Gymy, atmosféra...

Přesně tak. Rok po Americe jsme s Pepíkem Adltem fotili znovu, to už jsem to ale znal a věděl, o co půjde. Aby tělo na fotkách vypadalo dobře, musí být forma dotažená alespoň na 90 %.

Vy jste známý také jako tvář společnosti Extrifit. Jak vznikla tato spolupráce?

Ta vznikla částečně díky focení v Americe a také kvůli tomu, že v době, kdy František Nádvorník rozjížděl Extrifit, jsem byl právě aktuálním mistrem republiky. Takže jsem dostal nabídku ke spolupráci, která nám vydržela do teď.

Připravujete se na jejich suplementech?

Ano, já vlastně jiné suplementy nemám ani ve svých fitkách. Nemám zapotřebí tam mít něco jiného, když jsou klienti spokojení s kvalitou, chutí a relativně i s cenou těchto výrobků.

Říkáte „ve svých fitkách“, máte jich víc?

Mám jedno v Rumburku a jedno v České Lípě, další bychom chtěli otevřít v Ústí nad Labem v obchodním centru, kde jsme otevřeli také nový obchod se sportovním oblečením Uncle Sam, takže teď máme obchody dva.

Tři fitka, dva obchody, to je spousta práce a starostí. Jak jde takové pracovní vytížení skloubit s náročnou kulturistickou přípravou?

Dá se to skloubit, když máte dobrý tým lidí kolem, ať už jde o trenéry, nebo prodavačky. Navíc spoustu věcí řeší manželka, takže to jde.

(smích) No, moc ne. Mně vždycky přijdou všichni závodníci lepší než já.

Že by komplex malosti?

Malosti ne. Nemám problém s objemem, ale s kvalitou. Neumím udělat pořádnou kvalitu, asi na to nemám dispozice.

To chce čas.

Taky si myslím. Pořád si ještě přijdu jako mladé maso. (smích)

Když jsme u té kvality, kde ještě vidíte svoje rezervy? Na čem se chystáte pracovat a co chcete vyladit pro jarní Arnold Classic?

Kromě té kvality, kde mám velkou mezeru, chci zapracovat na zádech, na která jsem se teď zaměřil dost pozdě, a na nohách, které jsem trošku zlepšil, ale kde je stále co pilovat.

Jak vypadají vaše obvyklé tréninkové cykly?

Cvičím klasicky 2 + 1 nebo 3 + 1, trénuji podle toho, jak se vyvíjí forma, před závody jsem klidně schopný trénovat týden v kuse a ještě dávat kardio.

Kardio jste myslím dřív nedělal vůbec, není to tak?

Nedělám ho, ale v přípravě na závody jsem ho zařazoval. Ráno jsem na lačný žaludek dával hodinu, hodinu a půl chůze na páse, nebo obdobný čas na rotopedu. Když bylo hezké počasí, což bylo ke konci mé přípravy asi měsíc v kuse, chodil jsem každé ráno svižnější chůzí na procházku, někdy se mnou šla i manželka.

Tak to lidé asi koukali, jaké máte idylické manželství. (smích)

No, my jsme si při těch procházkách krásně popovídali, lépe než doma, kde naše malá dcerka Viktorka stále vyžaduje naši pozornost.

Kolik je Viktorce?

Čtyři a půl, takže už je z ní slečna. Dokonce už ji prohánějí kluci. (smích)

No, vida, ty děti dnes dospívají sakra brzy! (smích) Ale vy máte ještě klučinu Dominika, který hraje hokej. Jak mu to jde?

Udělal pokrok. Hrál v Děčíně, ale teď se dostal do ligy do Litoměřic, takže se mu daří.

Radíte mu třeba v posilovacím tréninku nebo ve výživě?

Tak, on mimo sezónu chodí do posilovny pravidelně a sportovní výživu používá, hlavně BCAA, sacharidové a proteinové nápoje a také proteinové tyčinky, které si dává, když má mezi tréninky málo času na normální jídlo. Oni mají dvoufázový trénink, suchou přípravu a led, takže to mají hodně náročné a sportovní výživa mu dost pomáhá.

Zatím o něm přemýšlím. Říkám si, že asi zkusím držet formu. Sice jsem teď po závodech asi 10 kg přibral, ale za 14 dní zas můžu být zpátky a budu mít dost času na to, abych zapracoval na kvalitě. Chci se zaměřit na trénink, který bude intenzivnější, ale ne s takovými váhami. Takže pojedu třeba se 70% zátěží, ale s větší intenzitou, větším počtem opakování a budu dávat více kardia.

Takže tam maximální silové výkony padat nebudou. Přesto ale - zkoušíte někdy svou maximální sílu?

Já si na tohle moc nehraji. Tedy, občas ano, ale málokdy. Já cvičím s váhou, která mi po psychické stránce stačí, a nemám zapotřebí zvedat víc. Myslím, že i tak cvičím s docela velkými váhami - na bench jsem schopný dát 200 kg, na ramena třeba 160 kg a udělat s tím ne jedno, ale třeba i 6 - 8 opakování. Ale to samozřejmě závisí na aktuálním pocitu a síle. Někdy jsem schopný naložit si ještě větší váhu a dám to, jindy zas nedám ani svůj standard. Každý den se prostě netrénuje stejně.

Trénujete tedy spíš podle pocitů a signálů svého těla než podle tréninkového rozpisu?

Ano a myslím, že teď začínám své tělo vnímat daleko víc než dřív. Dřív jsem byl závislý na radách trenéra, ale teď už sám cítím, co potřebuji, kde přidat, kde ubrat, kolik sérií mám dát nebo jak dlouhý trénink... Často vidím kluky, kteří řeší, že Coleman jede takovéhle série a takovéhle jídlo, takže to musí zákonitě dělat stejně, ale tak to není. Každý je jiný a každému sedí něco jiného. To jsem viděl třeba nyní ve své dietě. Měl jsem během ní vždy minimálně 300 g sacharidů a byl jsem na nich schopný pěkně pálit a hubnout. A pak někdo přijde a řekne: „To je ale hodně, musíš ubrat.“ Ale já to tak nevidím. Pokud mi to funguje s 300 g, nevím, proč bych ubíral.

Kolik kilogramů jste v dietě shodil?

Než jsem začal se striktnější stravou, vážil jsem 142 kg. Tři dny před soutěží Arnold Classic Europe jsem měl 125,5 kg, takže v den závodu jsem musel mít ještě o nějaké 2 - 3 kg méně.

Já se více méně celý rok snažím dodržovat určitý režim. Ne, že bych si nedal něco nedietního, ale hlídám si příjem bílkovin a sacharidů a většina mého jídla je sice ochucená, ale připravovaná na vodě. Když mi pak ještě zbývá nějaký prostor v denním příjmu, klidně si dám v restauraci normální jídlo. A dietu jako takovou ze začátku úplně v pohodě snáším, problémy začínám mít až v momentě, kdy mi začínají chybět sacharidy. To pak mívám až hypoglykemické stavy, kdy se klepu a jsem zpocený, a v takových chvílích začnu plašit a místo toho, abych si dal třeba rýži, hrnu do sebe piškoty, lupínky, nebo vločky. To se pak někdy stává, že dcerka, když ráno nemůže najít své oblíbené lupínky, brečí: „Tatínek mi to sežral.“ (smích)

Vy jí to určitě vynahradíte. Ale mám poslední otázku, která má být tak trochu hozenou rukavicí. Šarčev se jednou nechal slyšet, že by vás klidně viděl i na Olympii, a není sám, kdo si něco takového myslí. Co vy na to?

(smích) Nevím. Rád bych si vyzkoušel nějaké velké profi závody, určitě by mě to lákalo už jen pro ten zážitek, ale jestli se to někdy podaří, to je zatím ve hvězdách.